Zpět na začátek

foto1 foto2 foto3 foto4 foto5

KŘIŽOVATKA handicap centrum o.p.s.

"Pomáháme vyjet správným směrem"

Příběhy

Slečna Kateřina je třetím rokem studentkou na Univerzitě Pardubice - filozofické fakultě, obor Sociální antropologie. Její sportovní založení ji nasměrovalo do nově otevřeného pardubického Integračního fitness clubu, jehož zvláštností je to, že zde mohou sportovat i lidé se zdravotním handicapem. Katka zde nejen brigádničí, ale zároveň získává praktické zkušenosti o tom, jak lidi s tělesným postižením mohou posilovat. S dobrovolnictvím začala teprve nedávno, ale její elán a přístup k této činnosti je pozoruhodný hlavně v tom, že převážná většina dnešních mladých lidí tráví svůj volný čas zcela jiným způsobem.


Mohla bys nám říci, co tě k dobrovolnictví přivedlo?

V dětství jsem prodělala vážné onemocnění, a proto si velice dobře uvědomuji, že dobré zdraví je pro člověka to nejdůležitější. K dobrovolničení do KŘIŽOVATKY jsem se přihlásila sama, ale nápad mi vnuknul Tomáš Potůček, spoluzakladatel IFC. Vyprávěl mi o svém handicapu a přitom mi řekl o existenci KŘIŽOVATKY. Rozhodla jsem se okamžitě. Byl to pro mne hodně motivující, protože jsem si uvědomila, že můžu spojit dvě věci v jednu. Naplnit smysluplně svůj volný čas a přitom ještě získat ty správné podklady pro napsání mé bakalářské práce.

 

Máš jako dobrovolnice, co nabídnout? Ptám se proto, že většina klientů KŘIŽOVATKY je generačně v jiné kategorii.

Myslím, že dovedu pochopit a porozumět ostatním. Proto možná i jinak chápu, jak bych měla trávit volný čas. Potřebuji být vytížená, mít pocit, že moje pomoc k něčemu je. V dětství jsem navštěvovala hodně kroužků (balet, zpívání ve sboru apod.), ale kvůli zdravotním problémům jsem musela spoustu aktivit ukončit. Ale díky tomu se umím „postavit“ k mnoha různým činnostem a nastalé problémy řešit. Takže, komunikace se staršími lidmi mi vůbec nevadí. Ono totiž často stačí naslouchat a to umím.

 

Mohla bys nám trochu poodkrýt něco ze svého soukromého života?

Pocházím z Pardubic, kde už 22 let žiji. Jsem svobodná, ale štastně zadaná a studuji sociální antropologii. Tento obor jsem si vybrala kvůli tomu, že patří do humanitních věd a mohu studovat tady v Pardubicích. Mezi moje zájmy patří jakýkoli pohyb a sportovní aktivity. Posilovna, power jóga, lyžování, plavání. Ráda vařím, ale také vymýšlím i různé kulinářské recepty. Mým největším koníčkem je cestování. Protože maminka byla průvodkyní v cestovce, tak jsem s ní mohla vždy cestovat a zamilovala jsem si objevovat nové kouty světa. Nyní mám velký sen. Ráda bych znovu navštívila Ameriku. Nejprve tam chci pracovat a pak putovat a poznat co nejvíce. Proto chodím na různé brigády (do Rossmanna, do fitka, doučuji angličtinu), abych si ušetřila na letenku.

 

Teď se logicky nabízí otázka týkající se budoucnosti. Jaké máš představy, co bys chtěla dělat?

Nejprve musím dostudovat tuto školu a pak ještě navazující magisterský obor. Ráda bych se věnovala jazykům, protože ovládám angličtinu, němčinu a španělštinu. Pak bych chtěla vycestovat se svým přítelem do té Ameriky a potom? No asi jako každá ženská. Vdát se, přestěhovat se do domečku a splodit pár dětí. A také bych si ráda pořídila psa, protože jsem si ho odmala přála mít. No a ráda bych se i nadále chtěla věnovat dobrovolnictví.

 

Děkuji za rozhovor a přeji Ti, aby se Ti splnila všechna přání a hlavně abys nepozbyla své nadšení.

Paní Jarmila je dlouhodobou, pravidelnou a hlavně naprosto spolehlivou dobrovolnicí v KŘIŽOVATCE. Nezištně zde pomáhá už od roku 2008, tedy krátce po tom, kdy byla organizace založena a je nezbytným člověkem v našem týmu. Spolupodílí se při zajišťování a realizaci různých aktivit, které centrum KŘIŽOVATKA nabízí pro své imobilní klienty (rekondiční pobyty, výlety, kulturní a společenské akce aj.), ale také pomáhá v rámci prezentace organizace a v oblasti osvětové činnosti zacílené pro širokou veřejnost. Díky svým praktickým zkušenostem a znalostem specifik tělesného postižení, dokáže přesvědčivě, nenásilně, ale i pozitivně představit život "vozíčkářů". Je skvělým parťákem pro všechny, protože její životní optimismus, dobrá nálada a bezkonfliktní povaha, dovede "nakazit" ostatní. Je obdivuhodné, že v sobě ještě nachází sílu na výkon dobrovolnictví, protože v soukromém životě také dlouhodobě zastává roli pečujícího o rodinného příslušníka. Svým aktivním přístupem k životu dovede překonat mnohé nesnáze a úskalí, které jsou s péčí o "vozíčkáře" spojeny. Vlastní prožitek je pro ni i motivací pro dobrovolnickou činnost. Její životní krédo: "Kde můžu a když můžu, tak pomůžu", zcela jednoznačně dokresluje prostý lidský přístup a nezištnost.

 

Vím, že dobrovolníkem se asi člověk musí narodit. Prostě to musí mít v sobě. Mohla bys mi prozradit, co tě k dobrovolnictví dovedlo?

Vlastně to nevím, ale myslím si, že určité věci jsou samozřejmé a považuji za normální podat ruku tomu, kdo to potřebuje. Asi to mám po svojí babičce, se kterou jsem trávila hodně času. Však babiččini sousedé o mne říkali, že jsem její ocásek, protože jsem s ní všude chodila. Ona byla taková samaritánka, dovedla vždy pomoci. Tak jsem to asi zdědila po ní, a možná se to pak rozvinulo spontánně. Jsem ráda, že mne Pán Bůh obdařil tím genem a že moji kluci něco z toho pochytili také.

 

Jsi člověkem, který ještě v rámci své rodiny pečuje o svého blízkého. Myslím, že jsi vytížená až dost. O to více mne zajímá a musím ti položit otázku: Proč ještě dobrovolnictví? Vždyť samotná péče doma je v podstatě také takové dobrovolničení.

Péče doma je náročná, ale to je pro mne o to víc motivující, protože přesně vím, kdy ten druhý pomoc potřebuje. A ono někdy stačí, že se jedná o drobné podpoření, lehké postrčení. Když se Milanovi stal úraz (před 22 lety), bylo pro mne naprosto samozřejmé, že se budu starat. Myšlenka, že by musel jít do nějakého ústavu, byla pro mne, ale i pro ostatní členy rodiny, bezvýhradně nepřijatelná. Po celou dobu jsem věřila a stále ještě věřím, že se z mnohých zdravotních, ale i jiných problémů dostane. Měla jsem jenom pár roků před důchodem, přesto jsem na nic nečekala a okamžitě jsem zůstala doma. Zpočátku to bylo hodně těžké, ale dobré bylo to, že chtěl Milan žít dál pokud možno normálně. Pracovat a částečně se osamostatnit, aby nebyl stoprocentně odkázaný na pomoc z druhé strany. On není z lidí, kteří by seděli doma a litovali se. Proto jsem ho všude doprovázela, podporovala a v podstatě to trvá do dnes, i když už v menší míře. No a tak ten zbylý čas mohu pomocnou ruku podávat jiným způsobem a na jiné místo.

 

A teď bych Tě ráda požádala, zdali bys nám prozradila recept na to, jak být tak aktivní, co pro svoji vitalitu děláš, jak se opečováváš. Přece jenom, promiň, jsi už v důchodovém věku s nárokem na klid, ale ty na své roky (více prozrazovat nebudu, protože u dam to není vhodné) opravdu nevypadáš. A to myslím jak fyzicky tak i duševně.

Člověk nesmí podlehnout tomu, co se stalo, nelitovat sebe ani toho druhého. Život běží dál a teď s odstupem času si myslím, že se mi to docela povedlo naplnit. Milan dělá to, co ho baví, překonali jsme mnohá úskalí, která paradoxně člověka posílí a posune někam dál. Pravdou je, že synovi musím stále pomáhat a to je možná pro mne samotnou dobré, protože pak jsem nucena udržovat se v kondici a aktivitě. Někdy mi také není nejlépe, ale tím se moc nezabývám. Velké přemýšlení o tom, co mne bolí, si nemohu dovolit. Musím fungovat. Jinak své únikové cesty nacházím v poslechu hudby. V podstatě mám ráda jakýkoli hudební žánr. Hudba je pro mne opravdu relaxační záležitost, kdy se dostanu zase zpět do pohody. Speciální opečovávací kůry nemám. Jediné, kam chodím, je pedikúra, protože musím mít nohy „běhavé“ a ne bolavé.

 

A ještě tě poprosím, zdali bys nám neprozradila něco ze svého soukromého života.

Pardubice jsou mým rodným městem. Zde jsem vyrůstala a zde asi zůstanu až do konce. Jsem vdaná, mám dva dospělé syny a manžela, který je stále velmi vytížený a to ať díky práci či zahrádce. Po základní škole jsem se vyučila jako knihkupec, ale u této profese jsem dlouho nezůstala. Později jsem si dodělal večerní ekonomku a začala jsem pracovat v administrativě. Po úrazu, který se stal synovi, se mi totálně změnil život a vše jsem musela přeorganizovat. Ale díky tomu, že naše rodina drží pohromadě a máme nádherné vztahy, tak jsem změnu zvládla. V současné době se už také občas mohu věnovat některým zálibám, mezi něž patří luštění křížovek, četba (detektivky, životopisy slavných osobností nebo filmových hvězd), divadlo, koncerty, ale i ráda sleduji tanec, protože, když jsem byla mladá, tak jsem také tancovala. Myslím, že vedu normální život jenom někdy trochu jinak.

 

Děkuji za rozhovor a přeji Ti, aby sis zachovala svůj elán, dobrou náladu a nic Tě netrápilo.

Soběstačnost je určitě cesta ke svobodě. Schopnost zvládnout péči o sebe je však u každého z nás jiná. Vždy bude milion úkonů, které nikdy neudělám, ale něco zvládnout můžu. Moje diagnóza (DMO) mne omezuje jak v pohybu, tak i v úkonech jemné motoriky.

Dětská, školní a posléze následující léta jsem prožila doma a v internátu, kde jsem vše dostala „pod nos“. Před nedávnem se mi podařilo získat byt v bezbariérovém domě, kde bydlím sama. Schopnosti člověka, které uspokojují jeho základní životní potřeby, za normální situace považujeme za naprosto běžné a nijak si jich nevšímáme, dokud je máme. Osamostatnění však s sebou nese mnohá úskalí. Tak například jak si namazat chleba, jak otevřít konzervu, jak uvařit omáčku. Dovedu si přečíst recept a zjistit postup a samotnou přípravu jídla, ale nemám zkušenosti. Ve cvičné kuchyňce v centru KŘIŽOVATKA si mohu vyzkoušet, které z potřebných úkonů zvládnu sama, popř. co ne, tedy v čem potřebuji pomoc. Názorným příkladem je práce s nožem. Proto, abych jej mohla používat, musím mít širší rukověť pro lepší úchop. Nebo jak vše zamíchat, když nemám sílu?

V nácvikové kuchyňce si mohu bez rizika vše otestovat anebo s podporou ergoterapeutky najít náhradní řešení „jak na to“.


Kamila, 42 let

Jsem Aneta Machatá, je mi 43 let. Bydlím s manželem a dvěma odrostlými dětmi v rodinném domku nedaleko Pardubic. Od roku 2008 mi zjistili roztroušenou sklerózu. Postupem času se můj zdravotní stav zhoršoval natolik, že jsem už nemohla dále vykonávat práci dětské sestry v dětském domově. Musela jsem ihned reagovat na danou situaci a hledat si odpovídající práci. S pomocí mých blízkých jsem našla vhodné pracovní uplatnění jako asistentka v administrativě.

Po této změně jsem došla k názoru, že je potřeba vhodně využít volný čas. Nechtěla jsem nepřetržitě zatěžovat rodinu svými požadavky a sama jsem si chtěla zajistit potřebnou aktivitu. Měla jsem štěstí. Přání se vyplnilo úplně náhodou, kdy při návštěvě u odborného lékaře jsem se potkala se známou z lázní Klímkovice. Po vzájemném klábosení jsme si sdělovaly, co děláme, jak se máme. Kamarádka mi řekla, že chodí na angličtinu, plavání, na koně do Křižovatky- handicap centra, ať to zkusím taky. Ať se podívám na net pro více informací. Doma pak jsem usedla k počítači a zjistila si kontakt a netrvalo dlouho a domluvila si osobní návštěvu.

Už při prvním setkání dýchla na mě přátelská atmosféra. Osobní jednání probíhalo s Lucií Antalovou, které jsem řekla, proč se na ně obracím, kde jsem se o nich dozvěděla a co mě zaujalo z jejich nabídky volnočasových aktivit a chtěla využít. Slečna Antalová mi popsala činnost centra. Při otázkách na konkrétní volnočasovou aktivitu nebyl problém přizvat koordinátora dané akce a probrat podrobnosti, domluvit termín. V současné době využívám: hipoterapii, plavání, ergoterapii, kurzy komunikace, práce na PC. Během všech těchto akcí vyzařuje vstřícnost, ochota, příjemné jednání ostatních zaměstnanců Křižovatky.

Jsem ráda, že mi bylo umožněno poznat a využívat služby handicap centra Křižovatka. Chtěla bych touto cestou popřát dlouhé fungování za podpory sponzorů, plno dobrých lidí, kterým jde o dobrou věc pro handicapované, plno spokojených klientů, kteří potřebují jakoukoli pomoc při začleňování do běžného života, sociálně rehabilitační podporu jako já.

 

Děkuji, Aneta Machatá

 

Svůj život jsem žil jako každý jiný mladý člověk. Škola, zábava, kamarádi, sport. Nikdy by mne nenapadlo, že se v jediném okamžiku můj život otočí na zcela jiné koleje a vše bude jinak, než jsem si představoval. Krátce po vystudování vysoké školy jsem při lyžování utrpěl úraz páteře, který mi způsobil trvalé ochrnutí nohou. Kariéra architekta se mi zhroutila. Po prvotní léčbě v rehabilitačním zařízení a částečném zadaptování se na novou situaci, jsem došel k závěru, že i když budu sedět na vozíku, přesto chci „stát na vlastních nohou“. Abych se zcela osamostatnil, musím cvičit. A protože doma nemám vhodné vybavení a potřebuji odborné vedení ergoterapeutky, začal jsem využívat služby KŘIŽOVATKY. Zároveň se musím přiznat, že přinutit se k samostatnému cvičení doma je nesnadné, a pravidelné cvičení s ergoterapeutkou je pro mne důležitou motivací k udržení a vylepšení cvičebních návyků, na nichž společně pracujeme.

Petr, 28 let

Před několika lety jsem navštívil brněnský Rehaprotex. Při čekání na vlak domů jsem se dal do řeči s lidmi, kteří také čekali, slovo dalo slovo a já se od nich dozvěděl, že jsou z centra pro handicapované z Pardubic.

Protože bydlím kousek od Pardubic, řekl jsem si, že je navštívím a zjistím o tomto centru něco více. Domluvil jsem si tedy schůzku a jel jsem se podívat do centra Křižovatka, kde jsem se získal informace o jejich činnostech. Jelikož mně aktivity, kterým se centrum věnuje, zaujaly, stal jsem se jejich klientem.

V centru využívám kurz komunikace, kde se hravou formou naučím asertivnímu jednání, dále docházím na kurz grafiky, díky kterému mám možnost si upravit fotografie a různé obrázky, popř. zkouším tvorbu webových stránek. Také využívám ergoterapii.

Centrum nabízí i sportovní aktivity například ruské kuželky, boccia, petanque, kterých se rád účastním.

Také oceňuji různé společenské akce a výlety, v neposlední řadě občasná příjemná posezení s ostatními klienty centra např. v předvánočním čase.

Honza, 23 let

Copyright © 2017 KŘIŽOVATKA handicap centrum o.p.s. Rights Reserved.